Pinsa Romana – Už jste někdy snili o zdravější, lehčí a stravitelnější verzi pizzy? Máme pro vás dobrou zprávu. Tato římská pizza nebo-li Pinsa Romana je starodávná, zdravější a lehčí verze klasické neapolské pizzy.

Původní receptura sahá až do dob Římské říše. Slovo pinsa pochází z latiny „pinsère“, což znamená protáhnout se, přitlačit a prodloužit – což je technika používaná také k tvarování pizzy a focaccie. Způsob úpravy těsta je při přípravě pinsy zcela zásadní – těsto musí být tenké a oválné.

Ve starověkém Římě byla Pinsa oblíbená mezi chudými rolníky na venkově. Podle původního receptu farmáři vyráběli Pinsu z vody a směsi obilnin: proso, oves, ječmen a později farro (nebo špalda). Špalda byla velmi důležitá, protože je předkem současné pšenice.

Jakmile bylo těsto umícháno a roztaženo prsty do podlouhlého, oválného tvaru, bylo ochuceno snadno dostupnými jednoduchými přísadami, jako je sůl a aromatické byliny, a pečeno na kamenech položených na žhavé uhlíky. Její příprava byla jednoduchá a rychlá a daly se použít snadno dostupné a levné suroviny.

Mnohokrát byla pinsa také používána jako pouhá nádoba na jiné pokrmy.

Pinsa Romana – oblíbená pochoutka už ve starém Římě

Dokonce i básník Virgilius ve své Aeneidě uvádí, že rolníci na římském venkově mísili obilí, sůl a aromatické byliny, aby vyrobili „nízký a oválný koláč“ pečený na žhavém uhlí. Tato jednoduchá placka byla snadno strávitelná a slovy básníka to bylo jedno z prvních jídel, do kterých se Trojský hrdina Aeneas zakousl, když vstoupil na pobřeží Lazia.

Pinsa byla tak oblíbená, že byla nabízena i jako oběta Bohům pro získání jejich náklonnosti.

Pinsa Romana, v moderní verzi, kterou dnes známe, je vyrobena ze 3 druhů mouky: pšeničná (hladká), sójová a rýžová mouka, má vysoké procento hydratace, podlouhlý oválný tvar s lehkým vzdušným vnitřkem a lahodnou krustou.

Chcete si sami vyrobit svou vlastní Pinsu? Žádný problém, v jiném článku nabízíme i originální recept. Nezbývá než popřát dobrou chuť…